„Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek - tajemství.“
Malý princ Antoina de Saint-Exupéry
Taková jsem jako kdyby si mě pošeptal
nejasná, hluchá nota, duše v půltónu,
pokud by ses dlouho vracel a mně hrál,
ze zlomené ladičky povzdech zůstanu.
Taková jsem, léto téměř poloviční
šaty nenosím, přikrývku večer mám z bylin.
Když cesta má přechází podél celé zemi
rozplétám noci zvonící, vážu s vlasy sny.
А ty jsi mladý, tak jasná hvězda z nesčetných
ne pamatuj kolik nádechů, jen můj jsi byl,
jak kvítek z chýru vonný padlý do zamlklé pole,
jak rosa vzala ranní dech v letní vedrech.
Taková jsem a stávám se s tebou tak nereálná
tak lehkomyslná že z touhy zlomila jsem duše dvě.
Ale neboj se pojď a dej mi den v naději krátká
než léto skonči, než půjdeš kam tě cesta zve.
Protože stále v pouštní studni věřím
a hledám rýmy a čerpám s ním vodu.
A v noci hejno divokých kachen zpřádám
abych dosáhla tvou padající hvězdu.
A když dorazím k ni jedině bych si přála
tisíc slunečních západu abych s tebou poznala,
můj malý, zlatý princi.
Из Малкия принц
Такава съм каквато ме прошепваш
неизяснена, глуха нота, полутон.
И дълго да се връщаш и да свириш
ще съм въздишката на счупен камертон.
не нося дрехи, вечер се завивам с треви.
Когато пътя ми пресича напречно земята
разплитам нощи, връзвам сънища с коси.
А ти си толкоз млад, ясна звезда си oт безброя
не помня колко вдишвания бил си само мой,
като изгубено звънче от ширналата се шибоя,
като роса поела дъх в утрото на летен зной.
Такава съм и знам, че с тебе нереална ставам,
тъй лекомислена с копнежа счупих две души.
Ела и дай ми само кратък ден да се надявам,
преди да свърши лятото и ти да си вървиш.
Защото все така наивно вярвам в кладенци
и търся рими за да черпам с тях вода
и в нощите си литвам с ято диви патици
за да настигна твойта падаща звезда.
А стигна ли я само ще си пожелая
хиляда залеза с тебе да позная,мой малък, златен принце...
Няма коментари:
Публикуване на коментар