Зима на село - Zima

Зимен лай, селце под баира.
в снега следи от шейна.
Вече не съм дете.

Мразовита утрин. Пъртина.
 В душата ми село и сняг.
Но аз не съм там.

Бели гугли, спи селцето,
тихото пада снега.
Толкова съм далече.

Zimní štěkání, vesnice pod zátokou.

Ve sněhu stopy po saních. 

Nejsem dítě, samota je nitro.

 Mrazivé ráno, stezka dolu.

 Vesnice a sníh v mé duši, 

 ale já tam nejsem. 

Bílí kapuce na spici domy.

Sníh padá tiše. 

Odešel jsem daleko. 

Tам където светлина не прониква ... Kam nepronikne žádné světlo

Неонов Рай - Neonový Ráj

   Зеленото е основният цвят, щъкат, увиват се и се надигат мехури, ритмично пиу-пиу е също в зелено. Издишваш се, не искаш да дишаш, но въздуха бива натикан в дробовете ти, крещиш го, нямаш глас. Устата ти е запушена, ръцете ти ги няма, има само две огромни рачешки щипки, по-големи са от тялото ти. Питаш се как ще чистиш леща с тях, как ще си бръкнеш в носа. Зелените мехури стават на панталони, на крачоли и ръкави... те са край теб. Завиват те.
 - Шибайте се скапаняци, не ми трябва завивка, искам да си бръкна в носа.
Нещо пробива очите ти.
- НЯМА зенична реакция.
Въздуха продължава да се гневи в дробове ти, вкарват го, и го изкарват... Има вкус на гасена вар и пикоч.
Радиоточката пращи. Пиу-пиу-пиу...

- Моля ви, моля ви... някой драска морзовата азбука по стената с карфица.
Зеленото става на бяло, топи се, после вали сняг някакъв лепкав, червен сняг... Плъзват буболечки, захапват те по краката. Защо боли като нямаш крака. Крещиш, пуснал си корени.
 - Перфорация, масивно кървене. Сърдечен масаж. Кръвна консерва, плазма, две ампули адреналин.
 - Пълна мозъчна смърт. Сестра, номера на трансплатационният център. Мъж на 23 години, здраво сърце...
- За кВо ми е сърце мамка му,  искам да си бръкна в носа.
Пиу-пиу-пиу...
- Докторе, ?
- Здрав червен дроб, здраво сърце, чисти роговици на очите... минимум три органа от един здрав донор.
͢͢͢͢͢͢͢͢
Кална е, нивата е мокра, пролет, върбите зеленят, очите и са също прелестно зелени...
Следваш я.
Час на смъртта.
Крив почерк. Еxitus letalis 14:20 Подпис. Неонова светлина. Стрелка. → ВХОД.
На кой са му притрябвали шибаните ти черва и в Раят не умеят да ги трансплантират.


Zelená je hlavní barva, praskání, obalování a puchýře, rytmické pípání je také v zelené barvě. Lapáš po dechu, nechceš dýchat, ale vzduch se ti vytlačován do plic, křičíš, nemáš hlas. Ústa máš ucpaná, ruce pryč, zůstala ti jen dvě obrovská krabí klepeta, která je větší než tvé tělo. Přemýšlíš, jak si s těmi ruce- klepety vyčistíš čočku, jak se budeš dloubat v nose. 

Zelené puchýře se vám stávají kalhoty, a nohy a rukávy... jsou všude kolem vás. Obtočí se kolem tebe.

 - Jděte do hajzlu kokoty, nepotřebuju přikrývku,  chci se dloubat v nose.

Něco tě bodá do očí.

- ŽÁDNÁ zornični reakce.

Vzduch se ti stále reve do plic, dostávají ho dovnitř a dostávají ho ven... Chutná to jako nehašené vápno a moč.

V rádiu to praská. Pí-pí-pí...

- Prosím, prosím... někdo čmárá na zeď morseovku špendlíkem, jděte k čertu.

Zelená se mění v bílou, taje, pak napadne lepkavý červený sníh... Brouci se plazí, koušou tě do nohou. Proč to bolí, když nemáš tě zkurvené nohy. Křičíš, zapouštíš kořeny.

 - Perforace, masivní krvácení. Srdeční masáž. Krevní konzerva, další, dvě ampule adrenalinu.

Přidávat, masirovat, nabýt, dal, znova, nabyt, dal znova....

 - Úplná smrt mozku. Sestra, číslo transplantačního centra. 23 letý muž, zdravé srdce...

- Chci se dloubat v nose.

Pí-pí-pí...

- Doktore, dal?

- Zdravá játra, zdravé srdce, čisté rohovky... minimálně tři orgány od jednoho zdravého dárce.

͢͢͢͢͢͢͢͢

Je bláto, pole je mokré, je jaro, vrby jsou zelené, její oči jsou také krásně zelené...

Sleduješ ji.

Hodina smrti.

Křivé písmo. Exitus letalis 14:20 Podpis. Neonové světlo.

Šípku → VSTUP.

Kdo by sakra potřeboval tvoje zasraný střeva a v Ráji je nemůžou transplantovat.

Зачaтие ... Počatek

Combined technique - ink on paper 45/65cm 
Original authorship work.

                               

Вали ... Sněží

Acrylic paint on a canvas (45X60m.)
Combined technique.
Original authorship work.

Пак чувам шепот,
вън снега
с липите си говори
и пада в хладните ми нощи
на парцали.
И няма да я чакам пак отново
и не е тази младост в зелено
тя предвеликденски се провали
и аз умрях от пролет.
И никнат в мене мартенски треви
във тихият им шепот нощем ставам,
по-плаха от сърните
и не дишам,
а те между ребрата ми напират
и раснат по посока на небето.
Снега обаче ми спести тъгата
и я натрупа в преспи бели
но не в косите ми,
под уличните лампи
оредели.

Znovu slyším šepot, 

venku... sníh  

mluví s lipami,

a padá v mých chladných nocích těžce.

Na mládí teď nebudu čekat

a není jako dřív vše v zeleném, 

když sněží  smutné před Velikonoce.

Truchlím.

Nejtěžší se umírá vždy na jaře, 

když v duši klíčí březnové trávy 

a v jejich tichém šepotu já znovu v noci bývám

 ještě plaší než srny. 

A nedýchám. 

Trávy dále rostou mezi mimi žebra,  

vždy v tichosti směrem k nebi. 

Sníh tak nevratně mě obral o smutek 

nesčetné slova měl ve závějí.

Už nejsou sněžní moje vlasy 

Vše leží pod pouličními lampami, 

teď osamělí.

Вълшебна гора

         

Acrylic paint on a canvas (45X60m.)
Combined technique.
Primed canvas, 100% cotton, 280 g/m2
Original authorship work.

 Сутринта беше зелена, паяжините чертаеха линии под мокрият мъх. Въздуха беше пропит с влага и сънливост. Един бръмбар се измъкна с бавни движения от сянката на нощните цветя. Топчета слънчева светлина се търкулнаха край бръмбара. Той се напи със златиста вода, а по крачката му полепнаха капчици.
    В тихото,  боровите иглички падаха с мек звън върху мънистата на росата. Въздишка се отрони в бледосин, облачен отенък и се отпечата на корубата на бръмбара. Той усети докосването и потрепери. Хладният въздух попиваше всеки звук с меките си небесни завивки.  Бръмбарът бавно вървеше между връхчетата на пробилите луковици.
    На дърветата кацна птица, с черното си като вселена око наблюдаваше мъха, следеше  тревожното потрепване на паяжините. С рязко движение тя клъвна бръмбара и кацна отново на бора. Въздуха се раздвижи, от отворените цветчета кокичетата се посипа ярко жълт прашец.
Птицата се огледа, една шишарка тупна и я подплаши, тя литна.
Топлината на лъчите достигна сенките. В мъха затоплените кадели влага, запредоха снопове тънка пара,  която се издигаше към боровете. Деня беше започнал.

Ráno bylo zelené, pod mokrým mechem se rýsovaly pavučiny. Ve vzduchu byla cítit vlhkost a ospalost. Ze stínu nočních květin pomalými pohyby vyklouzl brouk. Kolem brouka se převalovaly paprsky slunečního světla. Napil se zlatavé vody a kapky mu ulpěly na noze.

    V tichu borové jehličí s tichým cinkáním dopalo na drobné korále z rosy. Vzdech se odrazil v bleděmodrém, obláčkoví odstín se otiskl do broukového krunyře.  On ucítil ten dotek a zachvěl se. Chladný vzduch pohlcoval každý zvuk svým jemným nebeským vlněním.  Brouk pomalu procházel mezi špičkami propíchujích cibulek.

    Na stromech sednul pták, který sledoval mech okem černým jako vesmír a sledoval znepokojivé chvění pavučin. Prudkým pohybem klovl do brouka a znovu přistál na borovici. Vzduch se rozvířil, z otevřených květů sněženek se sypal jasně žlutý pyl.

Pták se rozhlédl, šiška do ní narazila a vyděsila ho, vzlétl.  

Teplo paprsků dosáhlo až do stínů. V mechu zahřáté kádeře vlhkosti směrem k borovicím stoupaly chuchvalce řídké páry. Den začal.

Сладолед

 Сладоледеното момиче, беше със скъсана рокля, краката му бяха изподрани, устните напукани посинели и бели. То знаеше защо е дошло, но не знаеше защо е останало.
Да забравиш беше като да издишаш, нямаше нужда от усилие.
    Преди време миналото го беше застигнало и то срещна Красивият принц.  Той беше възпълничкък, вероятно от ядене на сладоледени момичета, но винаги носеше сладки подаръци.
Първото докосване беше омекващо и плахо, като пипало на медуза.
Но момичето беше свикнало с мляскащото усещане на хорските езици, то беше професионално. Подаръците бяха приятни, това имаше значение и си заслужаваше да се помни.
Той и донесе ягодови плодове и нощта се оцвети в стопени захарни пръчки топящи се по стъпала, не беше взискателен. Идваше редовно със зърнисти ягоди, поляти с топъл сироп.
    Всеки обича ягоди, лесно е се влюбиш в ягода. Да се поливаш със сироп по слънчевият  сплит.
Обеща и розова рокля. Красивите принцове държат на обещанията си, но първо нека се помолят заедно. Първо задълженията, после удоволствията.
Красивият принц обичаше да радва момичетата, този път наистина зарадва това с чудесно розово.
Мястото беше пълно с покой. Сладоледеното момиче мирише. Мухите се тълпяха и опипваха с меките си пипалца очните му ябълки. Беше лесно да остане тук, нямаше нужда от усилие, нито от дишане. Омекваше и се топеше в розово.

Zmrzlinová holka měla roztrhané šaty, zpocené nohy, modré a bílé popraskané rty. Věděla, proč přišla, ale nevěděla, proč zůstala.

Zapomenout bylo jako vydechnout, nevyžadovalo to žádné úsilí.

    Před časem ji dostihla minulost a setkala se s Krásným princem. Byl buclatý, nejspíš od toho, jak jedl zmrzlinové holky, ale vždycky nosil sladké dárky.

První dotek byl jemný a nejistý jako chapadlo medúzy.

Ale dívka byla zvyklá na hebký dotek lidských jazyků, umělá byt profesionální. Dárky byly hezké, na tom záleželo a stálo za to  si je zapamatovat.

Přinesl jí jahody a noc se změnila v roztavené cukrové tyčinky, které se roztékaly na schodech. On nebyl náročný. Pravidelně přicházel s bobulemi zalitými teplým sirupem.

    Jahody miluje každý, je snadné si je zamilovat. Je to jako zalévání horkem sirupem přez plexus solaris, teplí pocit nejistotě. 

On jí slíbil také růžové šaty. Krásní princové plní své sliby, ale nejprve se společně pomodlí. Nejdříve povinnosti, pak potěšení.

Pohledný princ vždy těšit dívky, tentokrát opravdu potěšil tuto dívku do krásné růžovou barvu. 

Místo bylo plné klidu. Zmrzlinová holka si už začínala vonět. Mouchy se rojily a svými měkkými chapadly ji osahávaly oční bulvy, dechtivé nasávaly rozklad.  Bylo snadné tu zůstat, nebylo třeba se namáhat, nebylo třeba dýchat. Měknula a rozplývala se do růžová.