Těto jarních ránech je mám moc ráda. Nejprve se pole třpytí bělavými kapkami rosy a s každým slunečním paprskem se rozjasňuje a rozjasňuje. Nad borovicemi se vznášejí éterické košile z páry, plandají rukávy a hledají Jitřenku, kterou by oblékli. Ale ona už má vlasy učesané a svázané slunečními šňůrami... a borovice netrpělivě a tiše šeptají: Nechoď jeste pryč...
Světlo nasávají borovice poslední.
Zářivé květiny na mém okně čekají na ráno.
Sedím a koukam na něj, koukam s nimi, před svátečním ránem. Vdechuji vrbovou a hyacintově růžová písen dne. Smíchám dvě odměrky kávy a skořice a uhnětu těsto s citronovou kůrou a rumem. Všechno zpívá, ptáci, mraky a srdce dostali lzičku pylu a jsou podnapilí a zamilovaní. Bože, jestli jsi v rose a v muškátových barvách, ve vůni nebe, tak snadno se mi čteš a miluje tě. Být světluškou a muškou plnou světla a ztratit se uprostřed pole.