3.10.2021 г.

Епилог - Epilog

Кажи ми, че съм мимолетна и съдбовна,

дете на лятото че съм, капризна пеперуда,

и че се давя във позлата и охолство.

Три реда изречи и ще отлитна

отново да изпридам тишината.

Ала присядаш и мълчиш

с книга падаща в тревата. 


Говоря аз, зад думите говори празнотата

разбираш ли от допира на рими.

Аз всъщност искам да ме уловиш

във струните на гаснещото лято.

Копринената пеперуда е прозрачна

преди сама да изтъче пашкул.

Прозрачна е нехайна синевата 

в очите ти, с които ме държиш.


Смеха ти  е достачна причина 

да виждам как шумят листата

в отенъци на нежни струни. 

На хълма да се спирам и да викам

на ехото в безкрая името ти.

И в какавидата да не умирам, 

да вярвам, че ще се родя крилата.


На хълма сядащ и си бос

преплувал си реката.

Ще можеш ли да укротиш

в косите ми иcкриците на резидата.

За да открадна миг и да съм тук

с нозете ти посяла необята.

Когато пеперуда уловиш

душата и отлита от земята.

Строшена можеш да ме задържиш

с игла забита по средата.

Най-вечното e мимолетнo.


Řekni mi, že jsem pomíjivá a osudová,

že jsem dítě léta, rozmarný motýl, 

a že se topím v pozlátku a přepychu.

Řekni tři věty a já odletím

aby jsem znova žila v tichosti. 

Ale ty si jen sedneš a mlčíš

s knihou padající do trávy. 


Mluvím já, prázdnota za slovy mluví.

Rozumíš dotekem rýmů.

Toužím abys mě chytil

na strunách doznívajícího léta.

Hedvábný motýl * je průhledný

než si utká kokon.

Průhledná je bezstarostná modř 

ve tvých očích, kterými mě držíš.


Tvůj smích je důvodem 

vidět jemný šepot listí

v odstínech něžných strun. 

Na kopci abych se zastavila a volala

k ozvěnám v nekonečnu tvé jméno.

Uzavřená v kuklе abych neumírala

ale věřila, že se zrodím s křídly


Na kopci sedíš naboso, 

přeplaval jsi řeku.

Budeš schopný zkrotit 

ve vlasech jiskry zapadajícího slunce.

Ukradla jsem chvíle a jsem tady

položím ti k nohám křehkost.

Ale když chytíš motýla,

jeho duše vyletí ze země.

Zlomenou si mě můžeš ponechat

s jehlou zapíchnutou uprostřed.

Nejdůležitější je pomíjivé.


* Bourec morušový (Bombyx mori

14.02.2020 г.

 Аhoj  přátelé. Vítejte. 
Mám rádа pohádky, korálky a krásné tkaniny. Dělám šperky z netradičních materiálů, a maluji.
Nechávám se vést perem a štětcem, a pluji pak za nimi. Snažím se být samasebou, protože jsem bulharka, matka, malířka a zdravotní sestra. Vystudovala jsem Střední uměleckou školu, ale dále jsem putovala za jiným osudem. Šla jsem na vyšší zdravotnickou univerzitu v Sofii a to zdravotnictví mě přivedlo do Česka.
 Ty dva obory mi dali mnohé, možnost zapojit anatomii, mikrobiologii a barvy do sebe. Snažím se vyjádřit metafory života s malbou a láskou propletené v pečlivé propracování.
Moje malby putovaly do Švýcarska, Bulharska, Holandska, a zaoceánem do Ameriky.


S pozdravem Ivanka Aleksandrova

26.09.2019 г.

Молитвата на домакинята - Modlitba hospodyně




Сутрините са така мокри, че не се побират в  приборника.
Отвореният прозорец свети, питам го дали помни зимата.
Мълчи. Прозорците са празните очи на улицата. 
Подреждам, не понасям нарисувани сърца в прахта.
Събирам трохите, с това ще заслужа вечен живот.
Две обувки от кукли на пода, жълта и розова, 
имат чувства като цвета си, наивни глупачки. 
Кльощавите крака на Барбито се подават под леглото
ритуалното убийство от вчера, невротичка. 
Коричката студена сметана застрашително се клати в кафето ми.
Дали сърдечните заболявания са заради мазнината в неизмитият тиган.
Във всяко ъгълче има толкова любов, че да те заболи панкреаса. 
Анорексичните паяци се клатят молитвено за винарки.
Ябълките гният, молитвите ви ще бъдат чути, шибаняци, 
после ви чака бездънният търбух на прахосмукачката.
Парцала мирише на оцет, като напоената гъба на Христос,
заличавам с нея излишните отпечатъци и чувства.
Спасението е утеха пред мърсотията на света,
изливам водата и я следвам в канала.
Гниещи човешки излишъци, непотребности.
Безпризорни косми, гени от миналото.
Освободена материя.
Вдишвам, няма паника всичко е подредено.
Издишвам, всяко нещо е на мястото си.
Освен мен. 


Rána jsou tak mokrá, že se nevejdou do příborníku. 
Otevřené okno svítí, ptám se ho, jestli si pamatuje zimu.
Mlčí. Okna jsou prázdné oči ulice. 
Uklízím, nesnáším namalovaná srdíčka v prachu.
Sbírám drobky, za ně si zasloužím věčný život.
Na podlaze leží dvoje střevíčky pro panenky, žluté a růžové, 
mají city jako jejich barva, naivní hlupáčki.
Pod postelí vyčnívají hubené nohy Barbie,
včerejší rituální vražda, neurotička.
Škraloup studené smetany se mi v kávě hrozivě pohoupuje.
Je srdeční onemocnění způsobeno tukem z neumyté pánvi.
V každém koutě je tolik lásky, že z toho mě bude bolet slinivka. 
Anorektičtí pavouci se modlitebně uctívají octomilky. 
Jablka hnijí, vaše modlitby budou vyslyšeny, zmrdi, 
pak vás čeká bezedný žaludek vysavače.
Hadr je cítit octem, jako Ješivová namočená houba,
a setřu s ním nadbytečné otisky a pocity.
Spása je útěchou, před špíně světa.
Vyliji vodu a sleduji ji do odtoku. 
Hnijící lidské přebytky, zbytečnosti.
Zatoulané vlasy, geny z minulosti.
Osvobozená mrtvá hmota.
Nadechnu se, žádná panika, všechno je uklizeno. 
Vydechnu, každá věc je na svém místě.
Kromě mě.




3.03.2019 г.



Скръбта е дреха. 
Сутрин отварям гардероба
и там виси само тя, сива, 
прозрачно-тиха, 
болезнено груба материя. 
Плаши ме. 
Нямам избор. Избирам я. 
И я нося цял ден. 
Всеки ден, докато изчезна аз, 
а остане тя.

Smutek je oděv.
Ráno otevřu skříň
visí tam celý šedý, 
průhledný, tichý
bolestivě hrubý materiál. 
Děsí mě to. 
Nemám na výběr, oblékam se.
A nosím ho celý den. 
Každý den.
Já se ztracím
a on zůstáva.


10.01.2019 г.

Пиано


В шепи е събран дъжда.
Клавишите са прекалено близо
докосна ли ги ще болят,
ще се разплачат между пръстите.

Дъждът е мълчалив минор,
не свири, а тече по нотите.
Преди да го отроня бе простор 
сега е стон утихващ в локвите.


Така и не успях да надживея
на капките последното пътуване
изсвиреният тон е без завръщане
въздишка неизпълнена в целуване.

Не свиря вече, вече не валя
останаха ми толкова клавиши
но не умея ноти да чета.
В междуредията чувам вишни
с отлитащи листенца
и пианото ти...

26.11.2018 г.

Зима на село





Зимен лай, селце под баира.
в снега следи от шейна.
Вече не съм дете.

Мразовита утрин. Пъртина.
 В душата ми село и сняг.
Но аз не съм там.

Бели гугли, спи селцето,
тихото пада снега.
Толкова съм далече.

Епилог - Epilog

Кажи ми, че съм мимолетна и съдбовна, дете на лятото че съм, капризна пеперуда, и че се давя във позлата и охолство. Три реда из...