Така ги обичам тези пролетни утрини. Първо полето заблестява от белезникави капчици роса, изсветлява и изсветлява със всеки слънчев лъч. Над боровете плув-ват ефирни ризи от пара, размятат ръкави и търсят Зорницата да я облекат. Ала тя вече е срешила косите си и ги е вързала със слънчеви кордели...а боровете пошепват нетърпеливо и тихичко: Не тръгвай. Те последни попиват светлината. Ярките ми цветя на прозореца чакат утрото. Седя и го чакам с тях, пред празнично. Духаво върбово и зюмбюлено розово. Смесвам две лъжички кафе и канела, и замесвам тесто с лимонени корички и ром. Всичко пее, птички, облаци и сърца са взели лъжичка прашец и са опити и влюбени. Боже, ако си в росата и в цветовете на мушкато, в мириса на небе така лесно ми е да те прочета, и обичам. Да съм светулка и мушица полята със светлина, и да се загубя сред полето.

Těto jarních ránech je mám moc ráda. Nejprve se pole třpytí bělavými kapkami rosy a s každým slunečním paprskem se rozjasňuje a rozjasňuje. Nad borovicemi se vznášejí éterické košile z páry, plandají rukávy a hledají Jitřenku, kterou by oblékli. Ale ona už má vlasy učesané a svázané slunečními šňůrami... a borovice netrpělivě a tiše šeptají: Nechoď jeste pryč... 

Světlo nasávají borovice poslední. 

Zářivé květiny na mém okně čekají na ráno.

Sedím a koukam na něj, koukam s nimi, před svátečním ránem. Vdechuji vrbovou a hyacintově růžová písen dne. Smíchám dvě odměrky kávy a skořice a uhnětu těsto s citronovou kůrou a rumem. Všechno zpívá, ptáci, mraky a srdce dostali lzičku pylu a jsou podnapilí a zamilovaní. Bože, jestli jsi v rose a v muškátových barvách, ve vůni nebe, tak snadno se mi čteš a miluje tě. Být světluškou a muškou plnou světla a ztratit se uprostřed pole.