Разлях кафето

via:

Рисунките си до една ти посветих
компаси, падащи комети посред лято
с онзи въглен жилав ги творих
в душите ни-пещи, кален до златно.

Ала  компасите откачат от безсъние,
а в скиците ми случва се зачатие
не искам изповед, отказвам и причастие
щом по между ни тегне притежание.

От днес реших да бъда щрих финален
неясна сянка мярнала се сред листата.
За тебе есента ми мит е, нереален
при мене чука силно на вратата...

А да те чакам, толкова се уморих
налага се да тръгна със ятата.
Така, че ти оставям вместо стих,
списък с покупки...чаша недопита.

Сори, разлях кафето, докато ти писах,
тя цапаницата е също вид изкуство.
Вземи парцала и попий белята
аз бързам. Птиците отлитат.


Věnovala jsem ty své kresby

kompasy, padající komety uprostřed léta

s tímto uhlím živím jsem je tvořila

 v našich duše -peci,  z kovu černého do zlata.

 Ale kompasy se pobláznili z nespavosti,

 a v mých kresbách se děje počátek. 

Nežádám o zpověďi, odmítám svaté přijímání.

Když se mezi námi svažující je jen vlastnictví.

Ode dneška budu jen posledním srafem, 

neurčitý stín mihotající se mezi listím.

Pro tebe je můj podzim mýtus, neskutečný

pro mě je hlasitým klepáním na dveře...

A čekánim na tebe, jsem tak unavená.

Musím jít s hejny.

Proto ty místo verše zanechávám,

nákupní seznam... nevypitý hrníček.

Promiň, vylila jsem kafe, když jsem ti psala,

skvrna je to také forma umění.

Vezmi si hadr a šetří ten nepořádek.

Ja spěchám. Ptáci odlétají.