Изписана...

Не исках да подсмърчам днес...

Душата ми не спазва дисциплина.

Скръбта е буква, не стремеж.
Със туш ще нарисуваш - вик,
но аз ще го издраскам с ножа,
върху листа ми - изпоцапан под
ще капят ланските копнежи.
Останалото е метеж, подпалваш
бесиш и камбана бие.
Скръбта в нощите ни води ад,
а в дните чупи стъклария
оная дето неизмита си седи
от вчерашната ни добра вечеря,
и неизгладена по закачалките виси
в синя риза, в рокля от дантела.
Не ти ли догорча кажи
осакатях от думи, ослепях от рими.
Каква била съм по преди...
Сега наричаш ме: Незаменима.
Хартията ми мокра не гори,
тя не е кожа да се татуира.
Разплакваш ме, добре - боли
от скръб, ала не се  умира.

Dnes jsem nechtěla smrkat...

Moje duše nedodržuje kázeň.

Smutek je písmeno, ne přání.

Inkoustem nakreslím - výkřik,

ale poškrábu ho nožem,

na mém listu - odřená podlaha

budou kapat mé loňské touhy.

Zbytek je zametení, pálíš vše, lámeš mé kosti. 

Zuříš a zvoní v kapli zvon.

Smutek v našich nocích vede do pekla,

a rozbíjí porcelán ve dnech 

kterí leží neumytý  

z naší včerejší dobré večeře, 

visí nevyžehlená na ramínkách.

v modré košili, v krajkových šatech.

Nejsí zahořklý?

Ochromená slovy, oslepená rýmy.

jaka jsem byla předtím...

Teď mi říkáš:

Nenahraditelná. 

Můj mokrý papír nehoří, 

není to žádná kůže na tetování.

Rozbrečíš mě, no a - bolí to.

Na smutkek se neumíra.