Zamilujeme se ale ne do sebe.
V rytmu deště do kvetoucí pohled jara...
...do červenající se oblohy.
Do neznámého
a do neznámou,
zamilují me se.
Do nádechu ve chladem rána,
do vůně teple kávě.
Kdy rano u kavárna vysedáva
s bloček, s růžoví pastelky
A čeka že jí řekneš o Vltavě.
Kde možná čas na chvíli se zastavi.
A ty nebudeš jako dřív.
A bude ona, listek z tulipánu
Jak předpověď,
uvěříla ve tvých dlaních.
и има мъничко ключе на шията
но не e крехкa, а e черен дракон
и носи неизказана повеля.
Тегнее сивата мъгла отгоре
над мрачините се разтила сянка
над снежните върхари прелетява.
Такава тайна има да ти каже
за острите парчета под гърдите.
Не притежава разкаяние
покорство няма пред земята,
намира и си къса ябълки
от всички едемови градини
А принцове със мечове не я очакват
не помнят вече как изглежда
и че ламята не с люспеста гърбина,
а че е Дева огнено засмяна
и че е лесна за улавяне с поглед
и лесна за убиване със думи
и че била така е прокълната,
да бъде наранена с необичане.
Заключена от малкото ключе
през девет планини в десета
е тайната на нейното сърце,
Изпуснато парченце стъкълце.
Счупено.
Přichází do tvé duše z temnoty
na krku nosí malý klíček.
Ale není křehká, nýbrž černý drak,
a nese to co tě v nocí straší.
Šedá mlha se nahoru vznáší
nad šerem se rozprostírá stín
přes zasněžené vrcholky letí.
Takové tajemství ti má říct.
Ostrých střepů v hrudi jsou.
Nemá výčitky svědomí,
žádnou pokorou před zemí,
najde a utrhne každé jablko
ze všech zahrad Edemu.
Knížata s meči jí neočekávají
už si nepamatuji, jak vypadá
a že dračice nemá šupinatý hrb,
ale že je pana s ohnivým úsměvem
že je snadné jí zachytit pohledem
že je lehce jí zabit slovem
a že byla tak zakletá.
Být zraněná s neláskou.
Zamčené malým klíčem
přes devět hor v desáté
je tajemství jejího srdce.
Upadlý kousek skla.
Rozbítý.
Inspirace:
Dlouhou tmou jdou
smutnou řadou tu pouhou,
Vesele jelen se nesměle směje,
Bílých již myších my vidíc li v cíli,
Lákavá lanka nám zář v hlavách jásá
Когато думите са само предсказание
за всичките измислени неща.
Когато идват и си тръгват без признание,
и леко пълнят пространство с празнота.
Когато казват, но не назовават и ти мълчиш преглъщайки тъга
а уж важна съм и истинска, обаче любовта ни е лъжа.
Когато спираш и ме гледаш без да дишаш,
и въпреки това не спиш, а аз не зная кой си
и защо ме искаш, защо не спираш да твърдиш
че съм необходима, такава прелест от стъкло
защото е добре да имаш, съпруга в брачното легло.
От думите ти все замръзвам препълнени са със бодеж
а в дланите ти малко птиче, умира свито в скреж.
Не зная колко дълго ще може да ме задържиш
не се ли умори от зъзнене, студа те прави да сълзиш.
Остана много да си казваме, но винаги е самота
и че съм тая дето е пред тръгване и те оставям пред света.
И че не мога да живея когато е останала солта
от дните и от раните по пода, от разрезите във плътта.
И че ребрата ми са само входа към вечната заключена врата
която тъй желаеш да отвориш, за намериш само онова
което толкова отдавна знаеш, което е почти шега
измислицата по между ни, наричена от двама ни съдба.
Když jsou slova jen předpovědí
všech fiktivních věcí.
Když přicházejí a odcházejí bez uznání,
a jemně plní prostor prázdnotou.
Když říkají, ale nejmenují a ty mlčíš a polykáš smutek,
údajně jsem důležitá a skutečná, ale naše láska je lež.
Když se zastavíš a díváš se na mě, aniž bys dýchal,
a přesto nespíš a já nevím, kdo jsi,
a proč mě chceš, proč pořád říkáš,
že jsem potřebná, taková krása ze skla
protože musíš mít, ženu v manželském loži.
Z tvých slov mě mrazí, jsou plná ostychu.
A ve tvých dlaních umírá malý ptáček schoulený v mrazu.
Nevím, jak dlouho mě takhle budeš držet,
nejsi unavený tím chladem, zima mě děla slzou
Zbývá toho ještě hodně, ale vždycky je to samota,
a že jsem to já, kdo se chystá odejít a budeš sam na světě.
a jsem to ja, a nemohu žít dál, když sůl zůstava
ve dnech a ranách na podlaze v oděrky v těle.
A moje žebra jsou vstupem do věčných zamčených dveří
které tak moc si preješ otevřít, aby jsi našel jen tu
pravdu co znáš tak dlouho, až je to téměř vtip.
Fikce mezi námi, jsme oba nazvali osudem.
снега не спира и трупа тежки преспи
Ще те покрие и погуби, ще те боли
накрая ще си тръгне без нищичко да каже.
Природата му е такава, умее да се разтопи
да се излее между редовете. Да хлади.
Да те накара да замръзваш от тревога
да си отдаден и в трепетен стремеж
да чакаш всяка мъничка снежинка.
като въздушка крехка от чуплива скреж.
Докоснеш ли я, ще я разрушиш
снежините са разтопени сълзи.
Така, че обещай ми да търпиш
да не желаеш снежни обещания.
Снега е тон изсвирен, но веднъж
нима умеш нотите да уловиш.
Slíb
Na notoví osnově dnes bude silně sněžit
sníh nepřestává a tvoří těžké závěje.
Přikryje tě a zničí, bude bolet.
A pak bez slovíčko odejde.
Je jeho skutečnosti jen tak roztát,
vylít se mezi řádky. Chladít.
Aby tě mrazilo z obavami,
oddaný a v horečném hledání.
Čekající každou drobnou vločku
jak nadech z křehkého mrazu.
Pokud je budeš mít, je zničíš
duše vloček jsou roztaté slzy.
Že toužít budeš bez doteku
slíb mi. Sníh je pomíjivý ton
zahraní jen jednou.
Jak umíš stisknout notu.
