Приказка за ламята - Pohadka pro draka

Тя идва в душата ти от мрака

и има мъничко ключе на шията

но не e крехкa, а e черен дракон  

 и носи неизказана повеля. 

Тегнее сивата мъгла отгоре 

над мрачините се разтила сянка

над снежните върхари прелетява. 

Такава тайна има да ти каже

за острите парчета под гърдите. 

Не притежава разкаяние 

покорство няма пред земята,

намира и си къса ябълки

от всички едемови градини

А принцове със мечове не я очакват

не помнят вече как изглежда

и че ламята не с люспеста гърбина,

а че е  Дева огнено засмяна

и че е лесна за улавяне с поглед

и лесна за убиване със думи

и че била така е прокълната,

да бъде наранена с необичане. 

Заключена от малкото ключе

през девет планини в десета

е тайната на нейното сърце,

Изпуснато парченце стъкълце.

Счупено. 

Přichází do tvé duše z temnoty

na krku nosí malý klíček.

Ale není křehká, nýbrž černý drak,   

a nese to co tě v nocí straší. 

Šedá mlha se  nahoru vznáší 

nad šerem se rozprostírá stín

přes zasněžené vrcholky letí. 

Takové tajemství ti má říct.

Ostrých střepů v hrudi jsou. 

Nemá výčitky svědomí,

žádnou pokorou  před zemí, 

najde a utrhne každé jablko

ze všech zahrad Edemu.

Knížata s meči jí neočekávají

už si nepamatuji, jak vypadá

a že dračice nemá šupinatý hrb,

ale že je pana s ohnivým úsměvem 

že je snadné jí zachytit pohledem

že je lehce jí zabit slovem

a že byla tak zakletá.

Být zraněná s neláskou. 

Zamčené malým klíčem

přes devět hor v desáté

je tajemství jejího srdce. 

Upadlý kousek skla.

Rozbítý. 

Inspirace: 

Dlouhou tmou jdou

 smutnou řadou tu pouhou, 

Vesele jelen se nesměle směje, 

Bílých již myších my vidíc li v cíli, 

Lákavá lanka nám zář v hlavách jásá 

Думи ... Slova

 Когато думите са само предсказание

 за  всичките измислени неща.

Когато идват и си тръгват без признание, 

и леко пълнят пространство с празнота. 

Когато казват, но не назовават и ти мълчиш преглъщайки тъга 

а уж важна съм и истинска, обаче любовта ни е лъжа. 

Когато спираш и ме гледаш без да дишаш,

 и въпреки това не спиш, а аз не зная кой си

 и защо ме искаш, защо не спираш да твърдиш

че съм необходима,  такава прелест от стъкло

защото е добре да имаш, съпруга в брачното легло. 

От думите ти все замръзвам препълнени са със бодеж

а в дланите ти малко птиче, умира свито в скреж.

 Не зная колко дълго ще може да ме задържиш 

не се ли умори от зъзнене, студа те прави да сълзиш.

Остана много да си казваме, но винаги е самота

и че съм тая дето е пред тръгване и те оставям пред света.

И че не мога да живея когато е останала солта

от дните и от раните по пода, от разрезите във плътта. 

И че ребрата ми са само входа към вечната заключена врата

която тъй желаеш да отвориш, за намериш само онова

което толкова отдавна знаеш, което е почти шега 

измислицата по между ни, наричена от двама ни съдба. 

 

Když jsou slova jen předpovědí

všech fiktivních věcí.

Když přicházejí a odcházejí bez uznání, 

a jemně plní prostor prázdnotou. 

Když říkají, ale nejmenují a ty mlčíš a polykáš smutek, 

údajně jsem důležitá a skutečná, ale naše láska je lež. 

Když se zastavíš a díváš se na mě, aniž bys dýchal,

 a přesto nespíš a já nevím, kdo jsi, 

 a proč mě chceš, proč pořád říkáš,

že jsem potřebná, taková krása ze skla

protože musíš mít, ženu v manželském loži. 

Z tvých slov mě mrazí, jsou plná ostychu.

A ve tvých dlaních umírá malý ptáček schoulený v mrazu.

Nevím, jak dlouho mě takhle budeš držet,

nejsi unavený tím chladem, zima mě děla slzou

Zbývá toho ještě hodně, ale vždycky je to samota, 

a že jsem to já, kdo se chystá odejít a budeš sam na světě.

a jsem to ja, a nemohu žít dál,  když sůl zůstava

ve dnech a ranách na podlaze v oděrky v těle. 

A moje žebra jsou vstupem do věčných zamčených dveří

které tak moc si preješ otevřít, aby jsi našel  jen tu

pravdu co znáš tak dlouho, až je to téměř vtip. 

Fikce mezi námi,  jsme oba nazvali osudem. 

 

Обещаниe

 Обещание

   
По твоите петолия днес силно ще вали

снега не спира и трупа тежки преспи

Ще те покрие и погуби, ще те боли

накрая ще си тръгне без нищичко да каже.

Природата му е такава, умее да се разтопи

да се  излее между редовете. Да хлади. 

Да те накара да замръзваш от тревога

да си отдаден и  в трепетен стремеж

да чакаш всяка мъничка снежинка.

като въздушка крехка от чуплива скреж. 

Докоснеш ли я,  ще я разрушиш 

снежините са разтопени сълзи.

Така, че обещай ми да търпиш

да не желаеш снежни обещания. 

Снега е тон изсвирен, но веднъж 

нима умеш нотите да уловиш. 

 Slíb 

Na notoví osnově dnes bude silně sněžit

sníh nepřestává a tvoří těžké závěje.

Přikryje tě a zničí, bude bolet.

A pak bez slovíčko odejde.

Je jeho skutečnosti jen tak roztát,

vylít se mezi řádky. Chladít.

Aby tě mrazilo z obavami,

oddaný a v horečném hledání.

Čekající každou drobnou vločku

jak nadech z křehkého mrazu.

Pokud je budeš mít, je zničíš 

 duše vloček jsou roztaté slzy.

Že toužít budeš bez doteku

slíb mi.  Sníh je pomíjivý ton

zahraní jen jednou.  

Jak umíš stisknout notu. 

Отговор

Си в дните, в утрините,
под листата, в  лъхнала се трева,
под слънчевите мостове,
в люлчиците от паяжина
в туптящите сърца на врабчетата.
В колелцата завихрен вятър,
прекатурен по оранжевите покриви,
в трепета на цветните прашинки,
в огледалцата от роса,
в игличките на боровете,
в звъна на лилавите камбанки,
в прашеца на люляците
в смеха на глухарчетата,
в тъгата на макове, в съня на житата,
ти си...
Целувка от хладен дъх,
извивката на бяло облаче,
светлосиня панделка небе,
стихче слязло по улука,
дъждовна локвичка,
камъче в обувката ми
си ти.

А аз?
Не ме измисляй,
съм ванилената капчица, от сладоледа ти.

Разтопена върху усните ти.
Зная,  че ти харесваш ягодов.

Jsi ve dnech, ráno.

Jsi pod listím, v trávě,

pod slunečními mosty,

v kolébkách z pavučin.

V tlukoucích srdcích vrabců.

V koleček vířícího větru,

nad oranžovými střechami,

V chvění květinového prachu,

v zrcadlech rosy,

v jehličí borovic,

ve zvonění fialových zvonečků 

v pylu šeříků

ve smíchu pampelišek,

ve smutku máků, ve spánku pšenice,

jsi...

Polibek chladného rána jsi.

Nádech po kterého se zadýchávam.

Křivka jsi od bílého mraku.

Světle modrá stuha oblohy.

Verš básně jsi, usnul na mém klavíru. 

Dešťová nota.

Kamínek v mé botě

jsi. 

A já?

Nehledají mě. 

Jsem vanilkový dotek ve tvé zmrzlině.

Roztávám na tvých rtu. 

Vím ale že máš rád jinou. Jahodovou.

Епилог - Epilog

Кажи ми, че съм мимолетна и съдбовна,

дете на лятото че съм, капризна пеперуда,

и че се давя във позлата и охолство.

Три реда изречи и ще отлитна

отново да изпридам тишината.

Ала присядаш и мълчиш

с книга падаща в тревата. 

Говоря аз, зад думите говори празнотата

разбираш ли от допира на рими.

Аз всъщност искам да ме уловиш

във струните на гаснещото лято.

Копринената пеперуда е прозрачна

преди сама да изтъче пашкул.

Прозрачна е нехайна синевата 

в очите ти, с които ме държиш.

Смеха ти  е достачна причина 

да виждам как шумят листата

в отенъци на нежни струни. 

На хълма да се спирам и да викам

на ехото в безкрая името ти.

И в какавидата да не умирам, 

да вярвам, че ще се родя крилата.

На хълма сядащ и си бос

преплувал си реката.

Ще можеш ли да укротиш

в косите ми иcкриците на резидата.

За да открадна миг и да съм тук

с нозете ти посяла необята.

Когато пеперуда уловиш

душата и отлита от земята.

Строшена можеш да ме задържиш

с игла забита по средата.

Най-вечното e мимолетнo.

Řekni mi, že jsem pomíjivá a osudová,

že jsem dítě léta, rozmarný motýl, 

a že se topím v pozlátku a přepychu.

Řekni tři věty a já odletím

aby jsem znova žila v tichosti. 

Ale ty si jen sedneš a mlčíš

s knihou padající do trávy. 

Mluvím já, prázdnota za slovy mluví.

Rozumíš dotekem rýmů.

Toužím abys mě chytil

na strunách doznívajícího léta.

Hedvábný motýl * je průhledný

než si utká kokon.

Průhledná je bezstarostná modř 

ve tvých očích, kterými mě držíš.

Tvůj smích je důvodem 

vidět jemný šepot listí

v odstínech něžných strun. 

Na kopci abych se zastavila a volala

k ozvěnám v nekonečnu tvé jméno.

Uzavřená v kuklе abych neumírala

ale věřila, že se zrodím s křídly

Na kopci sedíš naboso, 

přeplaval jsi řeku.

Budeš schopný zkrotit 

ve vlasech jiskry zapadajícího slunce.

Ukradla jsem chvíle a jsem tady

položím ti k nohám křehkost.

Ale když chytíš motýla,

jeho duše vyletí ze země.

Zlomenou si mě můžeš ponechat

s jehlou zapíchnutou uprostřed.

Nejdůležitější je pomíjivé.

* Bourec morušový (Bombyx mori) 

Молитвата на домакинята - Modlitba hospodyně

Сутрините са така мокри, че не се побират в  приборника.

Отвореният прозорец свети, питам го дали помни зимата.

Мълчи. Прозорците са празните очи на улицата. 

Подреждам, не понасям нарисувани сърца в прахта.

Събирам трохите, с това ще заслужа вечен живот.

Две обувки от кукли на пода, жълта и розова, 

имат чувства като цвета си, наивни глупачки. 

Кльощавите крака на Барбито се подават под леглото

ритуалното убийство от вчера, невротичка. 

Коричката студена сметана застрашително се клати в кафето ми.

Дали сърдечните заболявания са заради мазнината в неизмитият тиган.

Във всяко ъгълче има толкова любов, че да те заболи панкреаса. 

Анорексичните паяци се клатят молитвено за винарки.

Ябълките гният, молитвите ви ще бъдат чути, шибаняци, 

после ви чака бездънният търбух на прахосмукачката.

Парцала мирише на оцет, като напоената гъба на Христос,

заличавам с нея излишните отпечатъци и чувства.

Спасението е утеха пред мърсотията на света,

изливам водата и я следвам в канала.

Гниещи човешки излишъци, непотребности.

Безпризорни косми, гени от миналото.

Освободена материя.

Вдишвам, няма паника всичко е подредено.

Издишвам, всяко нещо е на мястото си.

Освен мен. 

Modlitba hospodyn. 

 Rána jsou tak mokrá, že se nevejdou do příborníku. 

 Otevřené okno svítí, ptám se ho, jestli si pamatuje zimu.

 Mlčí. 

Okna jsou prázdné oči ulice. 

Uklízím, nesnáším namalovaná srdíčka v prachu. Sbírám drobky, za ně si zasloužím věčný život. Na podlaze leží dvoje střevíčky pro panenky, žluté a růžové, 

mají city jako jejich barva, naivní chlupáčky. 

Pod postelí vyčnívají hubené nohy Barbie, včerejší rituální vražda, neurotička. 

Škraloup studené smetany se mi v kávě hrozivě pohupuje.

 Je srdeční onemocnění způsobeno tukem z neumyté pánvi? 

V každém koutě je tolik lásky, že z toho mě bude bolet slinivka. 

Anorektičtí pavouci modlitebně uctívají octomilky, jablka hnijí, vaše modlitby budou vyslyšeny, zmrdi. 

Pak vás čeká bezedný žaludek vysavače. 

Hadr je cítit octem, jako Ježíšova namočená houba, a setřu s ním nadbytečné otisky a pocity. Spása je útěchou, před špíně světa. 

Vyliji vodu a sleduji ji do odtoku. 

Hnijící lidské přebytky, zbytečnosti.

 Zatoulané vlasy, geny z minulosti. 

Osvobozená mrtvá hmota. 

Nadechnu se, žádná panika, všechno je uklizeno. Vydechnu, každá věc je na svém místě. 

Kromě mě.