Случка ... Nehoda...

Садя цветя, а вече теб те няма.
Мушкати с морави гердани
копая стръкчетата с лопата
а ти измислица боляща в душата
си тяло хвълено оттатък

която ми омръзна да държа.

Решавам просто да те засадя.

Кошмарите си идват у дома...

Поникват във саксиите с цветя

обагрени  в зловестност думи

а аз седя омърляна пред тази яма
момиче на балкона от измама

което силно мрази в червено.

Да те забравя просто е решено. 

Опирам се о парапета.

Готов си скъпи, но си парчета. 

Sázím květiny a ty už nejsi.

Muskati s červenými náhrdelníky,

vykopávám její stonky rýčem

a ty jsi iluze která bolí v duši,

tvé tělo ale v dálce nic ne tusí,

a  už mě tak nebaví tě tam držet.

Rozhodla jsem, jednoduše tě zasazit. 

Noční potvory už se vracejí domů...

Do záhonu  vykopám  tmu 

obarvení zlověstnými slovy, 

 zíram unavená před touhle jámou.

Jak dívka jsem nevinná ale klamu

Jen nenávidím v barvu rudou

Zapomenout na tebe prostě budu

o zabradli opřít te musím

Teď jsme milačku jenou dva

do Prčic ty jsi ale na kusy.   

...

Навън бушува буря, 
изтръгва нарцисите от лехите ми
и учи ме да съм кокиче

и да те обичам в бурите. 

Venku zuří bouře, 

trhá narcisy z mých záhonů

A učí mě být sněženku,

milovat tě v bouřích.

Приказка за ламята - Pohadka pro draka

Тя идва в душата ти от мрака

и има мъничко ключе на шията

но не e крехкa, а e черен дракон  

 и носи неизказана повеля. 

Тегнее сивата мъгла отгоре 

над мрачините се разтила сянка

над снежните върхари прелетява. 

Такава тайна има да ти каже

за острите парчета под гърдите. 

Не притежава разкаяние 

покорство няма пред земята,

намира и си къса ябълки

от всички едемови градини

А принцове със мечове не я очакват

не помнят вече как изглежда

и че ламята не с люспеста гърбина,

а че е  Дева огнено засмяна

и че е лесна за улавяне с поглед

и лесна за убиване със думи

и че била така е прокълната,

да бъде наранена с необичане. 

Заключена от малкото ключе

през девет планини в десета

е тайната на нейното сърце,

Изпуснато парченце стъкълце.

Счупено. 

Přichází do tvé duše z temnoty

na krku nosí malý klíček.

Ale není křehká, nýbrž černý drak,   

a nese to co tě v nocí straší. 

Šedá mlha se  nahoru vznáší 

nad šerem se rozprostírá stín

přes zasněžené vrcholky letí. 

Takové tajemství ti má říct.

Ostrých střepů v hrudi jsou. 

Nemá výčitky svědomí,

žádnou pokorou  před zemí, 

najde a utrhne každé jablko

ze všech zahrad Edemu.

Knížata s meči jí neočekávají

už si nepamatuji, jak vypadá

a že dračice nemá šupinatý hrb,

ale že je pana s ohnivým úsměvem 

že je snadné jí zachytit pohledem

že je lehce jí zabit slovem

a že byla tak zakletá.

Být zraněná s neláskou. 

Zamčené malým klíčem

přes devět hor v desáté

je tajemství jejího srdce. 

Upadlý kousek skla.

Rozbítý. 

Inspirace: 

Dlouhou tmou jdou

 smutnou řadou tu pouhou, 

Vesele jelen se nesměle směje, 

Bílých již myších my vidíc li v cíli, 

Lákavá lanka nám zář v hlavách jásá 

Думи ... Slova

 Когато думите са само предсказание

 за  всичките измислени неща.

Когато идват и си тръгват без признание, 

и леко пълнят пространство с празнота. 

Когато казват, но не назовават и ти мълчиш преглъщайки тъга 

а уж важна съм и истинска, обаче любовта ни е лъжа. 

Когато спираш и ме гледаш без да дишаш,

 и въпреки това не спиш, а аз не зная кой си

 и защо ме искаш, защо не спираш да твърдиш

че съм необходима,  такава прелест от стъкло

защото е добре да имаш, съпруга в брачното легло. 

От думите ти все замръзвам препълнени са със бодеж

а в дланите ти малко птиче, умира свито в скреж.

 Не зная колко дълго ще може да ме задържиш 

не се ли умори от зъзнене, студа те прави да сълзиш.

Остана много да си казваме, но винаги е самота

и че съм тая дето е пред тръгване и те оставям пред света.

И че не мога да живея когато е останала солта

от дните и от раните по пода, от разрезите във плътта. 

И че ребрата ми са само входа към вечната заключена врата

която тъй желаеш да отвориш, за намериш само онова

което толкова отдавна знаеш, което е почти шега 

измислицата по между ни, наричена от двама ни съдба. 

 

Když jsou slova jen předpovědí

všech fiktivních věcí.

Když přicházejí a odcházejí bez uznání, 

a jemně plní prostor prázdnotou. 

Když říkají, ale nejmenují a ty mlčíš a polykáš smutek, 

údajně jsem důležitá a skutečná, ale naše láska je lež. 

Když se zastavíš a díváš se na mě, aniž bys dýchal,

 a přesto nespíš a já nevím, kdo jsi, 

 a proč mě chceš, proč pořád říkáš,

že jsem potřebná, taková krása ze skla

protože musíš mít, ženu v manželském loži. 

Z tvých slov mě mrazí, jsou plná ostychu.

A ve tvých dlaních umírá malý ptáček schoulený v mrazu.

Nevím, jak dlouho mě takhle budeš držet,

nejsi unavený tím chladem, zima mě děla slzou

Zbývá toho ještě hodně, ale vždycky je to samota, 

a že jsem to já, kdo se chystá odejít a budeš sam na světě.

a jsem to ja, a nemohu žít dál,  když sůl zůstava

ve dnech a ranách na podlaze v oděrky v těle. 

A moje žebra jsou vstupem do věčných zamčených dveří

které tak moc si preješ otevřít, aby jsi našel  jen tu

pravdu co znáš tak dlouho, až je to téměř vtip. 

Fikce mezi námi,  jsme oba nazvali osudem. 

 

Обещаниe

 Обещание

   
По твоите петолия днес силно ще вали

снега не спира и трупа тежки преспи

Ще те покрие и погуби, ще те боли

накрая ще си тръгне без нищичко да каже.

Природата му е такава, умее да се разтопи

да се  излее между редовете. Да хлади. 

Да те накара да замръзваш от тревога

да си отдаден и  в трепетен стремеж

да чакаш всяка мъничка снежинка.

като въздушка крехка от чуплива скреж. 

Докоснеш ли я,  ще я разрушиш 

снежините са разтопени сълзи.

Така, че обещай ми да търпиш

да не желаеш снежни обещания. 

Снега е тон изсвирен, но веднъж 

нима умеш нотите да уловиш. 

 Slíb 

Na notoví osnově dnes bude silně sněžit

sníh nepřestává a tvoří těžké závěje.

Přikryje tě a zničí, bude bolet.

A pak bez slovíčko odejde.

Je jeho skutečnosti jen tak roztát,

vylít se mezi řádky. Chladít.

Aby tě mrazilo z obavami,

oddaný a v horečném hledání.

Čekající každou drobnou vločku

jak nadech z křehkého mrazu.

Pokud je budeš mít, je zničíš 

 duše vloček jsou roztaté slzy.

Že toužít budeš bez doteku

slíb mi.  Sníh je pomíjivý ton

zahraní jen jednou.  

Jak umíš stisknout notu. 

Отговор

Си в дните, в утрините,
под листата, в  лъхнала се трева,
под слънчевите мостове,
в люлчиците от паяжина
в туптящите сърца на врабчетата.
В колелцата завихрен вятър,
прекатурен по оранжевите покриви,
в трепета на цветните прашинки,
в огледалцата от роса,
в игличките на боровете,
в звъна на лилавите камбанки,
в прашеца на люляците
в смеха на глухарчетата,
в тъгата на макове, в съня на житата,
ти си...
Целувка от хладен дъх,
извивката на бяло облаче,
светлосиня панделка небе,
стихче слязло по улука,
дъждовна локвичка,
камъче в обувката ми
си ти.

А аз?
Не ме измисляй,
съм ванилената капчица, от сладоледа ти.

Разтопена върху усните ти.
Зная,  че ти харесваш ягодов.

Jsi ve dnech, ráno.

Jsi pod listím, v trávě,

pod slunečními mosty,

v kolébkách z pavučin.

V tlukoucích srdcích vrabců.

V koleček vířícího větru,

nad oranžovými střechami,

V chvění květinového prachu,

v zrcadlech rosy,

v jehličí borovic,

ve zvonění fialových zvonečků 

v pylu šeříků

ve smíchu pampelišek,

ve smutku máků, ve spánku pšenice,

jsi...

Polibek chladného rána jsi.

Nádech po kterého se zadýchávam.

Křivka jsi od bílého mraku.

Světle modrá stuha oblohy.

Verš básně jsi, usnul na mém klavíru. 

Dešťová nota.

Kamínek v mé botě

jsi. 

A já?

Nehledají mě. 

Jsem vanilkový dotek ve tvé zmrzlině.

Roztávám na tvých rtu. 

Vím ale že máš rád jinou. Jahodovou.

Епилог - Epilog

Кажи ми, че съм мимолетна и съдбовна,

дете на лятото че съм, капризна пеперуда,

и че се давя във позлата и охолство.

Три реда изречи и ще отлитна

отново да изпридам тишината.

Ала присядаш и мълчиш

с книга падаща в тревата. 

Говоря аз, зад думите говори празнотата

разбираш ли от допира на рими.

Аз всъщност искам да ме уловиш

във струните на гаснещото лято.

Копринената пеперуда е прозрачна

преди сама да изтъче пашкул.

Прозрачна е нехайна синевата 

в очите ти, с които ме държиш.

Смеха ти  е достачна причина 

да виждам как шумят листата

в отенъци на нежни струни. 

На хълма да се спирам и да викам

на ехото в безкрая името ти.

И в какавидата да не умирам, 

да вярвам, че ще се родя крилата.

На хълма сядащ и си бос

преплувал си реката.

Ще можеш ли да укротиш

в косите ми иcкриците на резидата.

За да открадна миг и да съм тук

с нозете ти посяла необята.

Когато пеперуда уловиш

душата и отлита от земята.

Строшена можеш да ме задържиш

с игла забита по средата.

Най-вечното e мимолетнo.

Řekni mi, že jsem pomíjivá a osudová,

že jsem dítě léta, rozmarný motýl, 

a že se topím v pozlátku a přepychu.

Řekni tři věty a já odletím

aby jsem znova žila v tichosti. 

Ale ty si jen sedneš a mlčíš

s knihou padající do trávy. 

Mluvím já, prázdnota za slovy mluví.

Rozumíš dotekem rýmů.

Toužím abys mě chytil

na strunách doznívajícího léta.

Hedvábný motýl * je průhledný

než si utká kokon.

Průhledná je bezstarostná modř 

ve tvých očích, kterými mě držíš.

Tvůj smích je důvodem 

vidět jemný šepot listí

v odstínech něžných strun. 

Na kopci abych se zastavila a volala

k ozvěnám v nekonečnu tvé jméno.

Uzavřená v kuklе abych neumírala

ale věřila, že se zrodím s křídly

Na kopci sedíš naboso, 

přeplaval jsi řeku.

Budeš schopný zkrotit 

ve vlasech jiskry zapadajícího slunce.

Ukradla jsem chvíle a jsem tady

položím ti k nohám křehkost.

Ale když chytíš motýla,

jeho duše vyletí ze země.

Zlomenou si mě můžeš ponechat

s jehlou zapíchnutou uprostřed.

Nejdůležitější je pomíjivé.

* Bourec morušový (Bombyx mori)