Молитвата на домакинята - Modlitba hospodyně

Сутрините са така мокри, че не се побират в  приборника.

Отвореният прозорец свети, питам го дали помни зимата.

Мълчи. Прозорците са празните очи на улицата. 

Подреждам, не понасям нарисувани сърца в прахта.

Събирам трохите, с това ще заслужа вечен живот.

Две обувки от кукли на пода, жълта и розова, 

имат чувства като цвета си, наивни глупачки. 

Кльощавите крака на Барбито се подават под леглото

ритуалното убийство от вчера, невротичка. 

Коричката студена сметана застрашително се клати в кафето ми.

Дали сърдечните заболявания са заради мазнината в неизмитият тиган.

Във всяко ъгълче има толкова любов, че да те заболи панкреаса. 

Анорексичните паяци се клатят молитвено за винарки.

Ябълките гният, молитвите ви ще бъдат чути, шибаняци, 

после ви чака бездънният търбух на прахосмукачката.

Парцала мирише на оцет, като напоената гъба на Христос,

заличавам с нея излишните отпечатъци и чувства.

Спасението е утеха пред мърсотията на света,

изливам водата и я следвам в канала.

Гниещи човешки излишъци, непотребности.

Безпризорни косми, гени от миналото.

Освободена материя.

Вдишвам, няма паника всичко е подредено.

Издишвам, всяко нещо е на мястото си.

Освен мен. 

Modlitba hospodyn. 

 Rána jsou tak mokrá, že se nevejdou do příborníku. 

 Otevřené okno svítí, ptám se ho, jestli si pamatuje zimu.

 Mlčí. 

Okna jsou prázdné oči ulice. 

Uklízím, nesnáším namalovaná srdíčka v prachu. Sbírám drobky, za ně si zasloužím věčný život. Na podlaze leží dvoje střevíčky pro panenky, žluté a růžové, 

mají city jako jejich barva, naivní chlupáčky. 

Pod postelí vyčnívají hubené nohy Barbie, včerejší rituální vražda, neurotička. 

Škraloup studené smetany se mi v kávě hrozivě pohupuje.

 Je srdeční onemocnění způsobeno tukem z neumyté pánvi? 

V každém koutě je tolik lásky, že z toho mě bude bolet slinivka. 

Anorektičtí pavouci modlitebně uctívají octomilky, jablka hnijí, vaše modlitby budou vyslyšeny, zmrdi. 

Pak vás čeká bezedný žaludek vysavače. 

Hadr je cítit octem, jako Ježíšova namočená houba, a setřu s ním nadbytečné otisky a pocity. Spása je útěchou, před špíně světa. 

Vyliji vodu a sleduji ji do odtoku. 

Hnijící lidské přebytky, zbytečnosti.

 Zatoulané vlasy, geny z minulosti. 

Osvobozená mrtvá hmota. 

Nadechnu se, žádná panika, všechno je uklizeno. Vydechnu, každá věc je na svém místě. 

Kromě mě.

Скръбта е дреха. 
Сутрин отварям гардероба
и там виси само тя, сива, 
прозрачно-тиха, 
болезнено груба материя. 
Плаши ме. 
Нямам избор. Избирам я. 
И я нося цял ден. 
Всеки ден, докато изчезна аз, 
а остане тя.

Smutek je oděv.

Ráno otevřu skříň

visí tam celý šedý, 

průhledný, tichý

bolestivě hrubý materiál. 

Děsí mě to. 

Nemám na výběr, oblékam se.

A nosím ho celý den. 

Každý den.

Já se ztracím

a on zůstáva.

Пиано ... Klavir

В шепи е събран дъжда.
Клавишите са прекалено близо
докосна ли ги ще болят,
ще се разплачат между пръстите.

Дъждът е мълчалив минор,
не свири, а тече по нотите.
Преди да го отроня бе простор 

сега е стон утихващ в локвите.

Така и не успях да надживея
на капките последното пътуване
изсвиреният тон е без завръщане
въздишка неизпълнена в целуване.

Не свиря вече, вече не валя
останаха ми толкова клавиши
но не умея ноти да чета.
В междуредията чувам вишни
с отлитащи листенца
и пианото ти...

Déšť se sbírá v plnými hrstmi.

Klávesy jsou příliš blízko

když se jich dotknu, budou bolet.

Budou plakat mezi prsty.

Déšť je tichý nebeský moll,

Nehraje, ale plyne po notách, 

než se utrhl zhora,  byl prostor. 

Teď je sténání hynoucí v kalužích.

Nikdy se mi nepodařilo nelítovat

poslední cestu dešťových kapеk. 

Ten přehrávaný tón bez návratu, 

povzdech nenaplněný polibkem.

Nelítovat že už nehraji, neprším 

Zbývá mi tolik málo klavesu

ale já neumím číst noty.

Mezi řádky slyším třešně

s poletujícími okvětními lístky

z tvého klavíru...

Зима на село - Zima

Зимен лай, селце под баира.
в снега следи от шейна.
Вече не съм дете.

Мразовита утрин. Пъртина.
 В душата ми село и сняг.
Но аз не съм там.

Бели гугли, спи селцето,
тихото пада снега.
Толкова съм далече.

Zimní štěkání, vesnice pod zátokou.

Ve sněhu stopy po saních. 

Nejsem dítě, samota je nitro.

 Mrazivé ráno, stezka dolu.

 Vesnice a sníh v mé duši, 

 ale já tam nejsem. 

Bílí kapuce na spici domy.

Sníh padá tiše. 

Odešel jsem daleko. 

Tам където светлина не прониква ... Kam nepronikne žádné světlo

Неонов Рай - Neonový Ráj

   Зеленото е основният цвят, щъкат, увиват се и се надигат мехури, ритмично пиу-пиу е също в зелено. Издишваш се, не искаш да дишаш, но въздуха бива натикан в дробовете ти, крещиш го, нямаш глас. Устата ти е запушена, ръцете ти ги няма, има само две огромни рачешки щипки, по-големи са от тялото ти. Питаш се как ще чистиш леща с тях, как ще си бръкнеш в носа. Зелените мехури стават на панталони, на крачоли и ръкави... те са край теб. Завиват те.
 - Шибайте се скапаняци, не ми трябва завивка, искам да си бръкна в носа.
Нещо пробива очите ти.
- НЯМА зенична реакция.
Въздуха продължава да се гневи в дробове ти, вкарват го, и го изкарват... Има вкус на гасена вар и пикоч.
Радиоточката пращи. Пиу-пиу-пиу...

- Моля ви, моля ви... някой драска морзовата азбука по стената с карфица.
Зеленото става на бяло, топи се, после вали сняг някакъв лепкав, червен сняг... Плъзват буболечки, захапват те по краката. Защо боли като нямаш крака. Крещиш, пуснал си корени.
 - Перфорация, масивно кървене. Сърдечен масаж. Кръвна консерва, плазма, две ампули адреналин.
 - Пълна мозъчна смърт. Сестра, номера на трансплатационният център. Мъж на 23 години, здраво сърце...
- За кВо ми е сърце мамка му,  искам да си бръкна в носа.
Пиу-пиу-пиу...
- Докторе, ?
- Здрав червен дроб, здраво сърце, чисти роговици на очите... минимум три органа от един здрав донор.
͢͢͢͢͢͢͢͢
Кална е, нивата е мокра, пролет, върбите зеленят, очите и са също прелестно зелени...
Следваш я.
Час на смъртта.
Крив почерк. Еxitus letalis 14:20 Подпис. Неонова светлина. Стрелка. → ВХОД.
На кой са му притрябвали шибаните ти черва и в Раят не умеят да ги трансплантират.


Zelená je hlavní barva, praskání, obalování a puchýře, rytmické pípání je také v zelené barvě. Lapáš po dechu, nechceš dýchat, ale vzduch se ti vytlačován do plic, křičíš, nemáš hlas. Ústa máš ucpaná, ruce pryč, zůstala ti jen dvě obrovská krabí klepeta, která je větší než tvé tělo. Přemýšlíš, jak si s těmi ruce- klepety vyčistíš čočku, jak se budeš dloubat v nose. 

Zelené puchýře se vám stávají kalhoty, a nohy a rukávy... jsou všude kolem vás. Obtočí se kolem tebe.

 - Jděte do hajzlu kokoty, nepotřebuju přikrývku,  chci se dloubat v nose.

Něco tě bodá do očí.

- ŽÁDNÁ zornični reakce.

Vzduch se ti stále reve do plic, dostávají ho dovnitř a dostávají ho ven... Chutná to jako nehašené vápno a moč.

V rádiu to praská. Pí-pí-pí...

- Prosím, prosím... někdo čmárá na zeď morseovku špendlíkem, jděte k čertu.

Zelená se mění v bílou, taje, pak napadne lepkavý červený sníh... Brouci se plazí, koušou tě do nohou. Proč to bolí, když nemáš tě zkurvené nohy. Křičíš, zapouštíš kořeny.

 - Perforace, masivní krvácení. Srdeční masáž. Krevní konzerva, další, dvě ampule adrenalinu.

Přidávat, masirovat, nabýt, dal, znova, nabyt, dal znova....

 - Úplná smrt mozku. Sestra, číslo transplantačního centra. 23 letý muž, zdravé srdce...

- Chci se dloubat v nose.

Pí-pí-pí...

- Doktore, dal?

- Zdravá játra, zdravé srdce, čisté rohovky... minimálně tři orgány od jednoho zdravého dárce.

͢͢͢͢͢͢͢͢

Je bláto, pole je mokré, je jaro, vrby jsou zelené, její oči jsou také krásně zelené...

Sleduješ ji.

Hodina smrti.

Křivé písmo. Exitus letalis 14:20 Podpis. Neonové světlo.

Šípku → VSTUP.

Kdo by sakra potřeboval tvoje zasraný střeva a v Ráji je nemůžou transplantovat.