Когато думите са само предсказание
за всичките измислени неща.
Когато идват и си тръгват без признание,
и леко пълнят пространство с празнота.
Когато казват, но не назовават и ти мълчиш преглъщайки тъга
а уж важна съм и истинска, обаче любовта ни е лъжа.
Когато спираш и ме гледаш без да дишаш,
и въпреки това не спиш, а аз не зная кой си
и защо ме искаш, защо не спираш да твърдиш
че съм необходима, такава прелест от стъкло
защото е добре да имаш, съпруга в брачното легло.
От думите ти все замръзвам препълнени са със бодеж
а в дланите ти малко птиче, умира свито в скреж.
Не зная колко дълго ще може да ме задържиш
не се ли умори от зъзнене, студа те прави да сълзиш.
Остана много да си казваме, но винаги е самота
и че съм тая дето е пред тръгване и те оставям пред света.
И че не мога да живея когато е останала солта
от дните и от раните по пода, от разрезите във плътта.
И че ребрата ми са само входа към вечната заключена врата
която тъй желаеш да отвориш, за намериш само онова
което толкова отдавна знаеш, което е почти шега
измислицата по между ни, наричена от двама ни съдба.
Když jsou slova jen předpovědí
všech fiktivních věcí.
Když přicházejí a odcházejí bez uznání,
a jemně plní prostor prázdnotou.
Když říkají, ale nejmenují a ty mlčíš a polykáš smutek,
údajně jsem důležitá a skutečná, ale naše láska je lež.
Když se zastavíš a díváš se na mě, aniž bys dýchal,
a přesto nespíš a já nevím, kdo jsi,
a proč mě chceš, proč pořád říkáš,
že jsem potřebná, taková krása ze skla
protože musíš mít, ženu v manželském loži.
Z tvých slov mě mrazí, jsou plná ostychu.
A ve tvých dlaních umírá malý ptáček schoulený v mrazu.
Nevím, jak dlouho mě takhle budeš držet,
nejsi unavený tím chladem, zima mě děla slzou
Zbývá toho ještě hodně, ale vždycky je to samota,
a že jsem to já, kdo se chystá odejít a budeš sam na světě.
a jsem to ja, a nemohu žít dál, když sůl zůstava
ve dnech a ranách na podlaze v oděrky v těle.
A moje žebra jsou vstupem do věčných zamčených dveří
které tak moc si preješ otevřít, aby jsi našel jen tu
pravdu co znáš tak dlouho, až je to téměř vtip.
Fikce mezi námi, jsme oba nazvali osudem.
