Далече за тебе

                                              на Любчо

Далече, далече къде ли в безкрая

неведоми пътища карта чертаят.

Извиват се бързат пустини пресичат,

гори необятни що сянка обичат.

Пътувам и бързам, с впрягове бели

Конете ми, спомени по теб изгорели.

Потропват копитата, въртят колелата.

Излита ми впряга, пресича полята.

Далече далече, докосва безкрая.

Ти знаеш копнея, живея, мечтая,

за твойта градина парченце от Рая.

Открита и губена, крехко потайна

изпълнена с багри, смоли свежоборови.

С треви ненагазени, с цветя бледоморави.

И ручей нежни, в дъгата изкъпани,

и зайчета слънчеви във облаци влюбени.

Ти там ме очакваш след всичкото време

след всичките страсти и всичкото бреме.

Ти тихо ме викаш и помниш такава

каквато звездите с небето венчава.

Ти имаш крилете, аз нося ти повея,

ти в ярко сияеш, аз в тебе бледнея.

Открадни ми небето, и дари ми покоя

изкъпи ме в тебе, отнеси ме в пороя.

Разпилей ме, излей ме и в теб ме убий.

В мене роди се и мен отначало създай.

Там където в морните утрини, здрача

пада тихо и в твоите клепки отскача.

А луната засрамена целува страните,

и дъха ми замира и трепва в гърдите.

Там съм мъгла и сълза от звездите.

Там ти си мой в края на дните. 

Далече далече, къде ли в безкрая

бъди ти със мене избягал от Рая.

                                                    
                                                            věnována 

Daleko, daleko, tam někde ke kraji
nevyzpytatelné cesty mapu malují. 
Zkrouceny rychle přes pouště běhají
přes lesy rozsáhlé co stíny milují. 
Cestují  a spěchám se zpřežením bílým.
Mé koně vzplanuli vzpomínky na tebe.
Кlapání kopyt, otáčení kola.
Spřežení letí prechazí  přes pole,
daleko, daleko dotýkám se kraji.
Ti víš, že toužím, sním a žiji, 
pro tvou zahradu kousíček z ráje.
Nalezená, zmizela v něžností ztracená
plná barev  a vonící smůla-čerstvé borová.
Neprobrouzdaná tráva, květy světlemodré.
A jemný potok v duze vykoupaný
sluneční odlesky co déšťe milují.
Tam na mě čekáš po konce všech časů,
po konce po všech břemen, po všech vášních.
Ty tiše mě voláš a pamatuješ, taková
jak když se nebe s hvězdami vdává. 
Ty máš křídla, já nesu ti vánek
tak jasně se třpytíš, já v tobě zas blednu. 
Vezmi mé nebe a dej mi klid 
ponoř mě do sebe, zaplav mě v přívalech.
Rozházej mě, vylij  a pak mě zabij,
narodíš se ve mně a  znovu mě stvoříš.
Tam kudy v unaveném ránu,  soumrak
 tiše padá i vlaje na tvých víček, 
а nesmělý měsíc tě líbá na tváři 
tam můj dech bledne a chvěje se v hrudi.
Tam jsem mlha a slza jsem z hvězd. 
Tam ty jsi můj na konci svých dnů.
Daleko, daleko někde ke kraji
bud se mnou uprchlík z ráje.